alternativní psychoterapie,vědma koučink, tarot

Co mi občas pomůže

Chci se s Vámi podělit o svůj léčivý příběh.

Jako malá jsem většinu dětství pobývala u své babičky a dědy v jedné malé osadě kousek od Prahy. Pro mne, rodilou Pražačku z Karlova náměstí, to byl absolutní ráj. Příroda, zvířátka slunce, přívětiví starouškové a já a navíc … navíc spousta kamarádů, vlastně jen samých kluků stejně starých, jako jsem byla já. O dětské hry nebyla nouze, fantazii střídaly nápady, dětské bitvy ve stozích slámy a toulky brdskými lesy.

Večery strávené povídáním a vymýšlením příběhů lumpačením ve stodolách a také hudrováním babičky když jsme přišli pozdě, nebo jsme vyfasovali skobu na slavnostních teplácích. Rodiče a babičky střídavě krmili buchtami tu naši tlupu a předávali si nás od zahrady k zahradě. K večeru se neslo přes ploty volání: „Pojď domů­! Večeře!“ Nebo: „Klucííí, domů, nebo si pro vás dojdu a to budete vidět!“ Vidět většinou nebylo nic a nás už teprve ne. Ale ze všech přilehlých zahrad se ozývalo: „U nás nejsou!“ Nebo: „U nás byli odpoledne!“ A za dalším plotem se ozvalo: „Naposledy jsem je viděla, jak metelí dolů do osady na třešně!“ A tu se zase z první zahrady ozvalo: „ No to zas budou tepláky samá díra a na kolenech odřeniny, ach jo!

Naše parta pak byla ještě doplněna psími kamarády smíšených pouličních ras. Většinou to byli Punťové, Béďové a Bely. Komu patřili, bylo jedno, protože většinou jsme si je vypůjčili, nebo se k nám do smečky podhrabali pod ploty. A to už se bralo jako, že jsou naši.

V tu chvíli se stávali Šaryky. A my, ve starém traktoru, svolávali vysílačkou ze starých trychtýřů zbytek tanku. Tedy Janka, Gustíka a Tomka. No a já jsem byla Marusja.

Krásné dětství.

Také začátky prvních lásek.

Ale skončilo to příliš brzy a ztratila jsem cestičku k babičce a dědovi na dlouhá léta.

Bylo mi jedenáct a změnil se mi nadobro svět.

Stěhování, sídliště, paneláky, léto v táborech.

Školy a dospělé lásky.

Vdala jsem se, měla děti a prožívala období maminkování a šéfování a stěhování a shonu, až jsem došla do bodu, kdy jsem prožívala těžkou životní krizi. Děti byly velké, já rozvedená a bez práce. Bylo více trápení než radostí.

Už jsem dávno zapomněla na své dětství, ale bylo tam ve mně schované a občas jsem ucítila vůni sena a šumění stromů při západu slunce. Vůně zatápění v kamnech v podzimních mlhavých ránech a večerech mi přinesla vzdálený obraz jednoduchého naivního štěstí, které nemá podmínku, které nemá ohraničení, které nemá protože.

Když mi bylo nejhůř sedla jsem k internetu a začala hledat střípky ze svého dětství - vesničku, kamarády, cokoliv…

Nevěděla jsem ještě, jak s tím naložím. Ale touha zase navázat nit byla velká.

A tak jsem poctivě vyťukávala do internetu jména mých ztracených kamarádů a výjimečně jsem svoji obvyklou netrpělivost převálcovala štíří urputností a … našla!

Moji první dětskou platonickou lásku (asi zřejmě tajnou, neb dodnes nevím, jestli si mě kdy všimnul) jsem objevila v jedné známé hudební skupině.

Nutno dodat, že to je metalová skupina a k mému folkovému cítění to je na hony vzdálené.

Ještě tu noc jsem napsala na mailovou adresu z jejich stránek nesmělý dotaz, zda si mě pamatuje a jak se daří a už si nepamatuji, co zoufalého jsem se ještě pokusila rozebrat.

Nemohla jsem dospat a druhý den okupovala, k nelibosti mého pubertálního syna, počítač už od rána.

Odepsal! Odepsal! Odepsal!

Ba co víc, ještě mi prozradil, že za dva měsíce bude hrát v blízkosti města, kde jsem tenkrát bydlela.

Z minulosti se vynořilo světýlko a nesměle bliklo na přítomnost.

Život se začal otáčet rychleji a já měla před sebou nápad, akci, směr, cíl...

Můj cíl!

Už ne společný rodinný, který by byl vhodný a odsouhlasený všemi členy rodiny, ve kterém bych pak po společném promyšlení a uspokojení všech byla jen provianťákem, řidičem, zásobovačem nebo spojovatelkou.

Byl to po dlouhé době dcerování a maminkování jen můj osobní cíl, můj plán a moje dětství.

Začala jsem se učit texty, začala jsem si prozpěvovat jejich melodie a začala jsem se smát…

Viděla jsem kolem sebe nechápavé pohledy:

My jsme nic neřekli a ona se směje?“

Něco nám uniklo?“

Byl to opět můj vnitřní svět fantazie tajných holčičích pokladů a víl.

Rozhlásila jsem všem kamarádkám, že jedu na děsně peprnej koncert za mým kamarádem z dětství, o kterém slyšely zřejmě poprvé, ale to neubralo nic na tom, že jak je v mém kamarádském klubu obvyklé, jako jeden hlas pronesly, že do toho jdou se mnou.

Začaly jsme hubnout, běhat, či jezdit na rotopedu, začaly jsme se učit písničky a nenápadně u svých dorůstajících puberťáků sondovaly, jak se rozezná metalista od rockera a heavymetalisty a jaké oblečení je vhodné na rockfest apod.

Naštěstí puberťáci v tomhle věku nevěnují moc pozornost svým rodičům, natož tak odpovědím, takže nám to prošlo bez ujmy na rodičovské cti.

Najednou jsem si uvědomila, že si tvořím svůj svět, ve kterém jsem sama za sebe. Že dokud jsem byla pro rodinu maminkou, byla jsem jako chaloupka, ke které mohl každý až k oknům. K oknům do srdce.

Ale najednou jsem si kolem své chaloupky začala tvořit plot a branku.

Před plotem jsem byla maminka v reálném světě povinností a sdílení.

A tam uvnitř mezi plotem a mojí chaloupkou už začal být můj záhon s mými kytičkami a kamínky, kde už jsem byla zase sama sebou neboť kamínky a kytičky tvořily jedinečnou mozaiku mého vlastního života.

Tam už se sebeobětování a upozaďování nevešlo. U plotu končilo NAŠE a u chaloupky sídlilo MOJE.

Kdo chtěl nahlídnout přes plot, už musel zaťukat.

Nastal den koncertu. Z kamarádek nepřijela ani jedna. (No dobrá, no!) Ale přijela má sestra a vyzdobily jsme se jak jen nám to šatník mých dětí dovolil.

Kamarád už na mě čekal u zadní brány festivalového areálu a já mu k úžasu jeho fanynek a též k úžasu jeho i svému vlepila pusu a pustila se do debaty.

No nedivte se, po dvaceti osmi letech se toho dá semlít hodně – hlavně když je na co navázat:-)!?!

Dodnes nevím, zda jsem byla víc v transu já, on, nebo moje sestra. Na podiu se vystřídalo mnoho kapel, byl to skvělý, pro nás dosud neznámý zážitek a my jsme se sestrou zjistili, že blbnout mezi davem je docela fajn.

Když jsme přijely, shodly jsme se, že milujeme – festivaly, kapely, hudbu, prostor, čas a hlavně JEHO!

A zaplať Bůh, každá po svém.

Já jako symbol svého dětství, ikonu svých dětských snů a sestra jako chlapa. No… prostě jako chlapa.

Shodly jsme se, že na příštím jeho koncertě nemůžeme chybět.

Za dva měsíce tu byl zase a my se sestrou suverénně vyrazily jako dvě protřelé metalistky, či co, na zahradní parket.

Přijely jsme, viděly jsme a zkoprněly jsme. Zahlédly jsme svůj Idol jen tak před námi a najednou se nečekaně dostavil holčičí naivní stud.

Vůbec jsme nevěděly jak a co dělat. Bylo jednoduché přijít a říct „Ahoj kámo... tak jsme tady a jdeme ti zatleskat“, nebo bůhvíco duchapřítomného, ale daleko jednodušší bylo zrudnout, schovat se za půllitr piva a vymýšlet strategii, jak kolem něj nenápadně projít na WC.

Už jsme s tím nemohly nic dělat. Byly jsme v pasti své zamilované fantazie. Nechtěly jsme být odhalené, zveřejněné a také jsme měly asi i jistotu, že když to zůstane takhle, že se na naší fantazii nic nezmění.

Dodnes nevím jaké vzorce a myšlenky nás udržely hodinu schované za zteplávajícím pivem.

Nakonec jsme se ujistily, že jsme byly dobře zamaskované a tudíž o nás náš Idol určitě neví.

Začaly první akordy, hudebníci nahodili pózy, při kterých fanynky omdlívají a my se přitiskly co nejvíc k reprobednám, které nám rvaly uši, vlasy, ale zase u nich naštěstí jako v jediném místě před podiem bylo volno.

Užívaly jsme si svoji neviditelnost přesně do doby, kdy náš Idol přišel před nás, poklekl, ukázal na nás a zabrnkal pár akordů.

Myslím že tenkrát by se v nás krve nedořezal, burácení reprobeden, které obvykle buší celým tělem, znělo jak vzdálené cinkání vesnických božích muk.


 

Byly jsme odhalené a naše dívčí srdíčka se cítila prokouknuta.

Zbytek koncertu jsme prožily střídavě ve vlnách smíchu a zklamání z prozrazení.

Horší bylo, že když kapela odjela, nastoupila jiná a my měly zabarykádované auto ještě větším množstvím fanoušků, než skýtal původní dav fanynek a fandů naší oblíbené kapely.

Když jsme tak smutnily, že Idol je pryč a my nemáme cestu domů a proč a jak a asi po sté jsme rozebraly, jestli o nás věděl a co si asi myslel a jestli to a ono … tak jsme začaly vnímat, že kolem nás lidé tancují a zpívají a že melodie, které pěje pro nás neznámý zpěvák na podiu, jsou libé, rytmické a chytlavé.

Za chvíli jsme už tancovaly taky a rozjela se druhá část noci našeho bujarého koncertu.

Texty téhle kapely byly dokonale chytlavé a pro naše srdce to byla úžasná samoléčba na naši odhalenou citovou náklonnost.

Ta druhá kapela úplně zastínila tu první a my se staly FANYNKAMI.

To bylo ono.

Začaly jsme jezdit po koncertech tohoto seskupení a našly si svůj svět. Už jsme věděly, že když máme trápení, ztrácíme se v sobě, nebo máme pocit, že je toho na nás moc, nebo když si nemůžeme dopřát to, co bychom chtěly, vezmeme auto, něco drobných a zajedeme si na koncert a jsme... jen tak jsme..... prostě jsme…

Je to jen náš svět.

A tak jsme díky Idolu našly úplně něco jiného.

Občas jsem se vydala za svým kamarádem na jeho koncerty, ale už nikdy jsem se neodvážila se ohlásit. Stoupnu si k reprobednám a chvíli si jen tak užívám radost a souznění.

Mám pocit, že co, mělo být řečeno, jsme si řekli a že do jeho života vstupuje tolik příznivkyň ze všech jeho koncertů a životních etap, že ten můj kousek společných dětských her je dávno pod nánosem řeky života.

Vím, že co měla ta chvíle splnit, to splnila. Ukázala mi, kdo a kde jsem a naučila mě mít svoji zahrádku v sobě. Oddělit se od starostí a trápení svých i druhých a nechat se jen tak snít a cítit a hrát si.

Našla jsem kapelu, která mi pomáhá, když je mi smutno.


 

Už nikdy … (nikdy neříkej nikdy, pravil kdosi...)

Až letos.

Kamarád z dětství dorazil až k nám do města na rockový festival.

Moje obvyklá reakce: „půjdu tam, schovám se za bedny, budu si zpívat a budu vzpomínat...“

Ne Ne… Jinak!

Šla jsem!

Šla jsem sama na koncert, naštvaná na sebe, že nedokážu někdy udělat to, co cítím, že nedokážu... že mám pořád pocit, že bych neměla být v popředí, že jsem taková schovaná a neviditelná...

Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě!

(a policajti vyvedou tě, ha ha...)


 

Ne ne ne... takhle to nejde!


 

A najednou fronta podpisuchtivých fanynek přede mnou.

A tam ON!


 

Ahoj, podepíšeš se mi na ruku?“

Je čau! To víš, že jo, ukaž!“

Jak se daří?

(Úsměv): „Fajn a tobě?

(Mně je po tom tvém koncertě samozřejmě také fajn, ale nahlas to neřeknu).

(Úsměv) “Dík za podpis! Tak zas za rok jo?“

Tak jo“

(Oc,h ty fanynky mají ale náročný život!)


 

Díky, díky kamaráde, ani nevíš, jak jsi mi v životě pomohl!...

- Ten večer jsem opět našla sama sebe.

- Ten večer jsem konečně naplnila sebe a stala se po dlouhých desetiletích sama sebou, tou Janou, tou holkou, tou Marusjou, s těmi potrhanými tepláky a Šarykem.

Jsem dcerou, mámou, jsem babičkou, jsem kamarádkou, léčitelkou.

Ale v první řadě jsem SAMA SEBOU!

Jsem svým nalezeným snem.

Díky kámo, tak zas za rok ve stejnou dobu a prosím jeden akord a jedno nenápadné mrknutí k reprobednám.

Jana


 

Fotografie použita dle Creative Commons Kirt Edblom  © 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode