Pohádka o kapičce

Bylo, nebylo, docela nedávno tomu, hnaly se krajinou černé mraky. A s nimi i kapky vody. Hnaly se někam k moři a vzaly to zkratkou přes hory.

Tam se však mrak zakymácel, roztrhl a vycedil všechnu svoji zásobu do údolí. Byl podzim, vlahý večer a kapky vody bubnovaly na vše, co jim přišlo do cesty. Některé se vsákly a některé zůstaly přichycené na lístcích trávy a okvětních plátcích drobných kvítečků.

Pohupovaly se, kolíbaly se a kutálely.

Jedna ta kapka se nespokojeně vrtěla na lopuchu a ani trochu se jí to nelíbilo.

"Je to tady nepohodlné,pichlavé a studené.Bojím se že skápnu někam do špinavé hnědé hlíny.No fuj!To je snad omyl!!"

"Halo! ůHalo!" šustila a vrtěla se!

--To byla neplánovaná zastávka!--

"Chci jít odtud pryč! Tak je tu někdo?".......

Seběhlo se něco zvířátek, mravenců stonožek a píďalek a přemýšlely co se dá s takovou kapkou vody nejlépe udělat.

Kapka se snažila ohromit ty čumily a vysvětlovala:

"Já jsem tady neměla být, já jsem "Kapka"! a měla jsem doplout na mraku až k moři. Jsem totiž "Mořská kapka vody.""To je to pravé!"

Zvířátka a broučci slyšeli jen chvění listu a pozorovali neklidně se převalující vodu.

Kapka se protáhla a spustila:

"Byla jsem mořem,byla jsem nekonečným oceánem....byla jsem modrou vodou a byla jsem i u Afriky a Indie....nesla jsem na svých zádech námořníky a ukazovala jsem cestu delfínům"

Zvířátka se pořád dívala, ale viděla jen trochu vody stékající po lodyze lístku a kapající z lístku na lístek.

Beztak by asi nevěděla, co je to ta Afrika, delfín a ti námořníci.

A tak spustila o své báječné hře nad vodní plochou, když byla třepotavým oparem nad hladinou.

Pokračovala popisováním své úžasné cesty nad nádhrenou krajinou když byla schována s ostatními kapkami v mraku.

Nadskakovala při tom a snažila se všem ukázat, co to je vznášet se a létat.

Ale přízemní fauna jen zívala a podupávala nožkama a stonožkama, aby si vydupala pelíšek k nočnímu spánku.

Kapka byla smutná.

Minulost byla minulostí a současnost je šedá, zbytečná a hrozivá. Neustále se bála, že zapadne tam mezi hlínu a kamínky.

"Fuj...Jak jen někdo může téci tímhle bahnem?"

/nedivte se,byla přeci mořem, že?/

No, ale napadlo jí, že začne vysvětlovat svým divákům čím má v úmyslu být. /Pokud se - jejda, jejda -  udrží na tomto lopuchovém listu./

A tak začala ....

"No chápejte přeci.... jsem kapka slané vody.... byla jsem mořem, pak párou a nepřísluší mi nic víc ani míň, než klesnout zase  na krásnou  nekonečnou vodní plochu a být zase po boku velrybám."

Broučci už zavírali oči a zvířátka pomalu usínala.

Nic nového pod sluncem....

..............šustot deště a ševelení kapek...

Kapka se snažila víc a víc zaujmout posluchače a tak bájila a vytahovala se do všech stran a popisovala neskutečné mořské světy.

Nic, nic, nic....

Její energie se ztrácela ve snaze oslnit, zaujmout, ohromit a udržet se na společenském žebříčku domnělého zájmu a listu lopuchu.

Snažila se oslnit, ale byla rozteklá a zaprášená a hlavně rozhozená..

Najednou však něco oslnilo ji!

VYCHÁZEJÍCÍ SLUNCE!

PAPRSKY!

ZÁBLESKY!

Jak se slunce dostávalo nad údolí, začal se každý jeho kousek odrážet v kapce rosy a s ním i celý kraj, všechny květy a každé stéblo trávy.

Zvířátka užasla:

,Nad hlavou krásné velké slunce a před sebou na lopuchu ještě jedno, zářící - malé - a v kapce vody snad celý svét?

Všem okolo zjihly oči a mile se usmáli na kapku vody.

Konečně uviděla v jejich očích sebe a pochopila kým ve skutečnosti je.

Je KAPKOU VODY!

Pochopila že není důležité, čím byla nebo by mohla být a tak se zachvěla a ukázala všem čím DOOPRAVDY JE.

Kapkou vody zrcadlící vše....

JSEM TADY A TEĎ NA SPRÁVNÉM MÍSTĚ! rozvlnilo kapku.

A byla šťastná.

V tu chvíli pohladily paprsky slunce zavřené kalíšky květů a orosené mechy..

V tu chvíli prohřály paprsky slunce každý kout a vyhnaly stíny.

V tu chvíli se kapka vypařila a s velkým smířlivým výdechem odplula do mraků a s nimi do moří k Africkým či Indickým a nebo Australským břehům.

Kdo ví........

Jana Tůmová