Pomatené léčení - jak to vidím já

Jak jsem již napsala, pracuji v léčení a diagnostice klienta i s hlubinnou abreaktivní terapií, mezi lidmi rozšířenou jako regresí, nebo-li návratem do  minulých silných nebo traumatických zážitků. U této terapie se vychází z předpokladu resp. z ověřitelné skutečnosti, že každý člověk ba i zvíře, či věc, mají svoji duši /ducha/ a ta si nese záznam všeho, co prožila na časové stopě od počátku, kdy byla stvořena až po dnešní čas. V této době asi nikdo není schopen určit počátek ale přiblížit se co nejvíce v zážitcích lze.

Tato schopnost není zbytečná a má s svůj význam.

Duše si totiž sama stanovuje téma a hranici toho, co chce prožít, resp. jak se chce zažít, zdokonalit a co se chce naučit.

Volí si proto takové podmínky k životu, které jí stačí, které zvládne a pomohou jí postoupit na cestě vývoje dál.

Z hlediska našeho chápání to nemusí být vždy příjemná a hezká zkušenost a v naší duši se zaznamenává velice stroze a jednoduše pomocí nejsilnějších emocí.

Potom se může stát, že při jakémkoliv zážitku podobném v dnešní době, či při setkání s osobou, která byla přítomna traumatické události se mohou střípky paměti podvědomě vynořit a mi se dostáváme do neřešitelných kolotočů emocí, duševních stavů a zbytečných brzd v životní cestě.

Pokud narazíme na dobrého terapeuta, katerý provádí hlubinnou abreaktivní terapii, pomůže nám během několika sezení utřídit dávno zasuté vzpomínky a zasunout je tam , kam patří i s dalšími pocity, které nepříjemný proces prováděly.

Ke klasickému případu který se dá řešit regresní terapií patří např. bolest ramene.

Pokud terapeut bude pracovat přesně, objeví v našem podvědomí nejen záznam o tom, jak nás např. před několika dny bolelo rameno, před několika měsíci někdo kdo ramene udeřil, v dětství jsme spadli z kola a při porodu nás nešetrně za rameno "cloumal " porodník /což už si nemůžeme pamatovat.

A také  ,a to nemusí být vždy podmínkou/, jak nás někdy v jiném století někdo srazil z koně ....... a.t.d.

Terapeut nás tyto neblahé a bolestivé  události nechá citlivě procházet tolikrát, dokud si neuvědomíme, že se v podstatě zas o tak drsný zážitek nejedná, že situace se jen zdála vyhraněná emočně, netrvala ani tak dlouho a nakonec se vše v "dobré obrátilo".

Z původně traumatického zážitku nejvyšších vybrací se stává epizodka, která v řadě našich dní nemá žádné vyjímečné místo.

Tedy nebude se nám neustále podvědomě tlačit na povrch a ještě natož aby nás ovlivňovala.

/viz strach z pavouků, nebo hadů/.

V naší duši je opravdu časová stopa a každý zápis v ní je přesný, neměnný jen se z původní černé situace přidáním dalších zážitků, které ve chvíli vzniku emotivního zážitku ustoupily do pozadí - tedy nebyla jim věnována taková pozornost, stane přidáním těcho zážitků událost světlá, lehká a případně i úsměvná.

Na obsahu záznamu se časově nezmění nic.

Neboli děj zůstává stejný.

Rozšíří se tedy naše záznamy z velmi nepříjemných na takové, které jsou nám snesitelné, ba přímo už netvoří katastrofické vnímání dané situace.

Mám ráda takovýto příměr průběhu klasické regresní terapie.

Půjdete přes ulici ke svému autu.

V půli ulice zakopnete a roztrhnete si kalhoty, rozedřete si kůži, ušpiníte se a. t. d.

Sotva dojdete k autu, zavoláte své kamarádce či kamarádovi a se staženým hlasem mu vyjevíte situaci:

".......Upadla jsem, bylo to děsný, strašně to bolí, teče mi krev, mám roztrhané kalhoty, au....au ....au, je mi zle, sotva jsem se dovlíkla k autu, nevím, jestli dojedu domů......."

Pokud jste to zavolala jedné kamarádce či kamarádovi, zavoláte to samozřejmě i druhému:

".....Hele co se mi stalo, jdu si takhle po ulici, spadnu, docela to bolí, kalhoty mám na dranc a  krví bych mohl natírat pruhy na vozovce, naštěstí bylo auto blízko, i nějaký lidi šli kolem tak jsem se trochu styděla ale zvládám to.....Vypadá to hrozivě, ale domů dojedu...."

Pokud seženete ještě jiného přítele na telefonu, který je ochoten vám udělat vrbu,  hlásíte do telefonu :

....To byla ale sranda, nacápnula jsem se doprostřed ulice, no, muselo to vypadat děsně, lidi se kolem smáli, bylo tam i trochu krve a z kalhot mám džínovou sukni s krvavou batikou. Dolezla jsem k autu jako zpomalenej šnek ale jak přijdu domů. tak to oslavíme, že jsem to přežila.........."

Nyní už je jasné, jak probíhá terapeutická sezení, jen s tím rozdílem, že v roli několika kamarádek na telefonu je vždy jen terapeut a sitace se nám vynořuje z paměti již dávno zahlazené.

Nový záznam je tedy jednodušší, méně traumatický nejlépe pozitivní.

Už navždy si budem pamatovat tuto událost jako celkem zdařilý pokus o zviditelnění se na všední  scéně divadla zvaného ulice.

Proč však píši tyto řádky.

Setkávám se s prací terapeutů,nebo umělců, kteří se snaží tento přesně stanovený zápis v naší mysli změnit v událost našeho lidského pohledu příjemnou.

Nevím, kde si tito terapeuti berou právo nebo touhu měnit přesně daný zápis na skutečnost jinou.

Pokud si duše jakoukoliv životní zkušenost volí, má skrytý účel a nám nemusí být z hlediska naší logiky ani jasný.

To opravdu ví jen ten, kdo si tuto situaci vybírá a její smysl nemusí být znám ještě po dlouhou dobu a nemusí být naším pozemským rozumem pochopen nikdy.

O to nešťastnější je, pokud naším pozemským rozumem někdo tento zápis opravuje a přepisuje.

Stalo se něco v minulém životě? tak to změň a jednej v tom životě jinak!

Udělej to takhle a takhle!  /to se asi zdá terapeutovi hezčí/.

Nedokážu si ani představit, jak pak vypadá zápis v tomto životě, který je ještě na dosah naší paměti.

Ubližoval ti někdo když ti bylo tolik a tolik ?, tak to změníme, ten někdo tě má rád a nic ti nedělal !.

Resp. Vyvrkla jsi si kotník když jsi utekla ze školy a přišlo se na to? Tak si ze školy neutekla a kotník se nevyvrknul./

To dělají ovšem málokteří, tam naše bytost ještě je schopna oponovat.

Horší to je, když nezkušený klient přijde na sezení k terapeutovi, o kterém si myslí, že to je zaručené.

Tam při snaze terapeuta změnit zápis v mysli dochází sice ke krátkodobému uspokojení ega / a zřejmě i ega terapeutova/, ale dlouhodobému zmatení duše.

Je mi to líto, neboť tím vznikají škody ještě horší.

Setkala jsem se i s případy, že klienti měli po těchto sezeních po určité době touhu odejít dobrovolně z tohoto světa.

Varuji proto před těmito praktikami.

Nechte minulost takovou jaká byla. Lepší než měnit zápis k obrazu terapeuta či jakéhokoliv  zachránce, je najít hlavní záměr, a hlubší smysl který tato lekce pro bytost měla.

Možná, že to je těžší ale s větší úctou ke každé jedinečné bytosti, která nám ukazuje šperky ze své pokladnice.

Jana

Více:

A.Dragomirecký   www.dragomirecky.cz

Knihy : Andrej Dragomirecký:  Teorie osobnosti

            Andrej Dragomirecký:  Psychoterapie I

            Williston Glen, Johnstone Judith : Objevte své minulé životy

            Marta Foučková : Jsem

            Marta Foučková : Já jsem